Vzpomínáš?
Už ani nevíš, od kdy si nemůžeš vybavit ani jednu vzpomínku, kde se usmíváš a děláš totální hlouposti a cítíš to štěstí a pak... se rozzáří prskavka a nakonec se promění v celý ohňostroj.
Po tak šíleně dlouhé době, po tolika letech! A na co si vzpomeneš jako první? Jak naprosto za střízliva se z někoho snažíš dostat po nekonečném dni aspoň jeden pitomý úsměv. Tak prostě navrhneš, že v tuhle noční dobu půjdete prostředkem křižovatky. Doslova. Bože, kdo z nás byl blbější? Já, že mě to napadlo, nebo ty, že jsi šel za mnou? Jo a nezkoušejte to, děti, ano? Tohle se nesmí. Divím se, že nás tehdy nepřišli dořvat policajti, co měli hned v baráku u té křižovatky služebnu.
A jaká je další? Procházka alejí ve čtyři ráno a nikde nikdo? Ideální doba je v zimě, tehdy se láme teplota od snesitelně chladné v totálně mrazivou. Nebo co noční výlet na Špilberk? Všechna ta světla... Ve dne vypadá taky super, ale nejkrásnější je těsně před deštěm. Hádejte, kdo tehdy zmokl. Jasně, že my.
Random vzpomínka na první hodinu zumby, kdy mě nenechaly pozadu. Vzaly mě tam, protože chtěly a fakt mě to naučily. Nemáte tušení, jak to bylo super.
Deep talks, když nám bylo 17 a rodiče tě nenechali dejchat, ale jít otevřít mi v pyžamu v deset ráno, kámo... Jediné štěstí, že aspoň ten pes, co si mě chtěl adoptovat, pyžamo neměl.
Šílené procházky, co trvaly i čtyři hodiny a pokaždé někdo skoro skončil v pangejtu, protože nám fakt hrabalo? No jasně, že jo, vždyť jsme cáklé dodneška.
Moje první a poslední jízda na motorce s člověkem, co se o mě staral pěkně dlouho. Hele, fakt dík, s nikým jiným bych na to nesedla, ale když tě člověk zná, why not. Možná ses tvářil namachrovaně, ale nikdo ti to nežral, to fakt nešlo, šašku jeden.
Potkat random člověka, co mi pomohl, po týdnu se ozve a já se nebojím, že se mi něco stane a jen tak jdu? Do cizího bytu? Jo, asi mi hráblo, ale měla jsem ty nejlepší špagety se sýrovou omáčkou. Tehdy nebylo těžké lidi odhadnout.
Ách, hodina systemy! Nejlepší zážitek s dosti modřinami, ale mám k vám respekt. Jako, vzít vážně padesátikilovou holku a pořád jí trpělivě připomínat, že do toho má dát větší sílu, jinak je po ní... Nejvíc jsem si to užila.
Vzácné chvíle s mým o deset dní mladším bráchou? Ty byly vždycky nejlepší. Chci tohle zkusit, ale nechci jít sama, nezajdem, prosím? A šlo se. Ale nejepičtější byl večer, kdy jsem doslova poprvé s někým tancovala, protože ses mě to rozhodl naučit. A pozor, valčík! V altánu. Uprostřed parku. Bez hudby.
Lidi, díky kterým čas v práci běžel nějakým vlastním záhadným tempem. Moje mladší dvojče s tunou starostí, ale nepřekonatelným smyslem pro humor a stejnou závislostí na sladkém a slaném, jako mám já. Jediná kpoperka v okolí, kdy se nám všichni smáli, že jsme se hledaly, až jsme se našly, protože naše konverzace vypadala jako šifra a rychlost mluvení se rovnala rychlosti světla. A přerostlík s corgoušem, co mě držel nohama na zemi. Byla jsem divná a drzá a stejně se našli tihle úžasní lidi, a i spousta dalších.
Praha má svoje kouzlo, ale kdybyste tam nebyly, stálo by to za houby. A... Ehm, nejvíc si pamatuju, jak jsem byla naprosto distracted kvůli něčí ruce v mých vlasech. A... Jo, po tolika letech jsem pila alkohol, soju. Teď už nemůžu pít nic jiného, takže zase abstinuju. Nerada bych si zopakovala, jak mě bolel žaludek a aby se o mě zase musel někdo celou noc až do rána starat, hell no.
Zatím toho není moc, ale je to úspěch. Po tajfunu přišlo ticho a po tichu ohňostroj s tolika barvami.
A víš, čeho lituješ? Že ze strachu, že něco nezvládneš, ti utekla spousta věcí, zážitků a příležitostí. Tolik tě to stresovalo, že to nešlo. A přitom se všechny tyhle věci staly tobě a někdy i díky tobě.