Proč tančíme jen ve tmě?

Můžeme být tím, kým se cítíme být,
kým doopravdy jsme.
Nepotřebujeme piškoty ni střevíce.
Drahé róby, jmění, postavení, silná slova.
Nikdo nás nevidí, nikdo nás nevnímá.

Tma halí nás. Jak peřina.
Ač temnota se kol rozprostírá,
krokem nejistým každý začíná.

Ač je to nesnadné,
strach postupně opadne.
Ta jiskra, kterou v sobě dusíme,
zažehne nekonečný plamen.
Vše kolem zmizí, rozplyne se,
na plese pro jednoho
nic zlého nestane se.

Nespoutanost, skoro až let,
každý rozkvete jak nejnádhernější květ.
Cítíš se sám? To možná zpočátku,
protože všichni tváří se, že jdou pozpátku.
A hle, někdo ze tmy vyloupl se.
Jak světluška baletním krokem se nese.

Proč nepřišla tma dřív?
Proč je jiná?
Proč nás z ní hrůza nejímá?
Samé otázky a žádná odpověď.
Záhadný je ten široširý svět.

Jednou budeme tak svobodně tančit i ve slunečním svitu.
Za pravého poledne, za slunného dne.
Jako by nás nic netížilo a byli bychom si vědomi své síly.
Bude to ten nejjasnější den, přestože bude jako každý jiný.