Pověz mi, jaké je to být v tvojí hlavě?

Víte, jak na vás denně útočí spousta vnějších vjemů, vlastních myšlenek, slov lidí kolem a najednou se z toho zformuje myšlenka? Občas i celé téma s vícero myšlenkami.

Cesta téhle konkrétní myšlenkové krasavo-hnusavy šla od jedné nezdařené operace, písničky Haegeum, přes Amygdalu, seriál The Eighth Sense, Bed Friend, The Glory, Sachiiro no One Room, ustavičné hádky, jeden rozchod, jeden vyhazov, další hádky, absolutně neabsolutní dno, až skončila u písničky Vancouver 2 a pocitu, že jde zase všechno do ztracena. Jak vystřižené z období hnutí Sturm und Drang. Loupežníci jsou jen jedni. 

O co vůbec jde

V životě potkáte spoustu různých lidí. Někdo je extrovert, někdo introvert. Někteří nevnímají negativa, ale někdo se v nich přímo topí. Říká vám něco overthinkování? Skloňuje se to hodně často. Myslíte dopředu, jen o špatných scénářích, jste připravení na nejhorší. To by ještě šlo. Ale co když to váš mozek uplatňuje nejen třeba na zkoušky ve škole, další den v práci, ale i na vaše přátele, naprosto neznámé lidi, které míjíte a vaše nejbližší doma? Ve vypjaté situaci je to super, nemáte jednání na základě emocí, nýbrž logiky. Ale jinak se v emocích topíte a neustále máte potřebu permanentně zaměstnávat mozek, abyste se mohli aspoň na chvilku svobodně nadechnout.

A co si to zkomplikovat naprosto absurdními reakcemi na cokoliv? Někdo vám povídá, co špatného se mu děje a vy zareagujete naprosto necitelně, protože přemýšlíte o té reálné složce a ne citové. Tedy významu pro toho, kdo vám to sděluje. Hned je problém na světě a vy si to ani neuvědomujete.

A do třetice nejhoršího, voilá, pamatujete si všechno, doslova. A nikdy to nedostanete z hlavy. Vzpomínáte na tu písničku Amygdala ze začátku tohohle výžbleptu? Jo, vítejte v pekle. I 20 let staré věci, v 99 % špatné a vy si je pořád pamatujete, přemítáte o nich a nejste schopní se posunout, protože to nejde, nevíte jak z toho ven. Jediná dobrá věc je ta, že umíte reagovat chladnokrevně, ale i to je pěkně na prd. Cesta ven? Pořádně to prožít a posunout se dál? 

A zkuste se s takovým individuem vypořádat. Někdo balí kufry dřív, někdo později. Někdy to sám ten člověk vzdá, že je mu líp o samotě, protože to nezvládá. A co dál?

Brzda

I kdyby tihle lidi vypadali sebevíc v pohodě, vždycky s nimi berte jakýkoliv typ vztahu hodně pomalu. Za prvé kvůli vám samotným, protože to, co vás čeká, bude mazec, pokud nejste schopní pobrat, v jakém bordelu žijí. (Na tohle se nedá připravit a je možné, že to prostě budete chtít zabalit.) Za druhé i kvůli nim. Je docela malá šance, že narazíte na někoho, kdo je mimo surviving mode, kdy cítí ty skutečné věci tak, jak by měl. Tím chci říct, že může srovnávat nějaké trauma se současnou situací, nemusí cítit skoro nic, obojí dohromady... Díky tomuhle má ve věcech totální guláš a sám ze sebe může mít pořádný emocionální propad, protože když mu to dojde, že ty pocity jsou špatně... Nebo dobře, ale... Nabízí se otázka, co je správně a kdo o tom rozhoduje, když ne oni sami.

Vrátím se zpátky k tomu, že to máte brát pomalu. Když to dáte u sebe... Jde o to, že je budete muset brzdit. Můžou být nadšení, ale většinou narazí. A pak přichází čas, kdy potřebují tu brzdu. Brzdu, která je zastaví v tom sebeobviňování, že se na to vykašlou, utečou, vzdají to. Někdy fungují slova, někdy objetí, někdy ticho, někdy odvedení pozornosti. Cíl je jediný. Potřebují se uklidnit, aby se jim projasnila mysl a mohli se v klidu rozhodnout, aniž by se cítili zahnaní do kouta, pod tlakem, kterému nedokáží čelit. Proč se to děje? Stalo se snad tolik špatných věcí, které je dovedly k tomuhle chování, jímž si ale sami dál ubližují, aniž by to tušili? To je dost pravděpodobné. Vidí to jako jediné východisko, které funguje, ale nemají zdání, že tím sabotují sami sebe, psychicky a po čase jejich psychika ovlivní i fyzickou stránku.

Nejde to jinak? Co z nich dostat, co se jim stalo, proč to tak je? No, někdo má citlivější nervový systém, tím pádem reaguje o dost citlivěji na slova a všechny ostatní smyslové vjemy. (Jo, fakt říkají, že dneska vzduch voní, jako když se jde poprvé do školy nebo zírají na ten výhled a vy máte pocit, že se brzo rozplynou před vašima očima, protože mají totálně rozostřený pohled.) S tím se budou potýkat celý život, ale když vedle sebe budou mít super lidi, budou v pohodě.

Další varianta je minulost nebo i současnost. V čem jsme vyrůstali, v čem žijeme... Někteří lidi o tom chtějí mluvit a nevadí jim to, ale pokud jde o člověka, kterého umlčeli, dejte mu čas a prostor. Ale varuju vás, můžou omílat jednu věc dokola a dokola i rok a vy z toho budete šílet. Když je potká propad, zase si vzpomenou, znovu a znovu. Když jim k tomu ještě někdo do té rány zase zabodne nůž a zaryje, ještě se jejich reakce vystupňuje. Zvládnete to s nimi prožívat tolikrát, než se jednoho dne uklidní? I když to tak nevypadá, pokud jim dáváte prostor na mluvení a pořád opakujete, že vám to nevadí, ať mluví, i když je to to samé už po milionté, pomáhá to. Jednou se z toho vážně vymotají, nepozorovaně. Současnost je ovšem horší. Oni to v reálu musí prožívat a žít v tom. Pokud se z té situace nedostanou, dostane ona je. Naprosto je psychicky a fyzicky zničí. S kecy, že se mají vzchopit, běžte k šípku, jako opravdu. Teror ze strany blízkých doma, nadřízených v práci, rádoby kamarádů, co nerozumí, že je v životě nechtějí... Řešení vypadá jednoduše, ale ne, pokud jsou na to sami, nedokáží se z toho vymanit, udělat ten krok. Ochromí je to, radši budou dál jen přežívat z hodiny na hodinu.

Divné reakce

Máte pocit, že je všechno v pořádku, ale najednou, cvak, a přijde jejich absurdní reakce. Pokud vás to zraňuje, zkuste to přejít bez emociálně laděné reakce. V klidu vysvětlete, že s tím nejste v pohodě, ale hlavně se zeptejte, co se děje. Není nic horšího, než když si vás zafixují jako dalšího útočícího člověka nebo že zase někomu ubližuje.

Přehnaná emociální reakce nebo nulová emociální reakce. Někdy se tak už vzbudí, někdy tak reagují na aktuální situaci, vzpomínky... Věřte nebo ne, někdy je pro ně líbání zlo, protože i když běžně něco při polibcích cítí, tak jindy prostě najednou ne. Ale existuje zaručená věc. Stejně, jako těžká peřina, pevné objetí funguje na uklidnění a relaxaci, a to vždycky. Někdy je polibek na čelo a objetí nejlepší řešení. Máte pocit, že to je už fakt moc? Já vás varovala.

Hodláte s nimi být víc, než kamarádi? No, hele, FWB je jak ruská ruleta. Ale sebevrazi jsou všude, takže... To je asi všeříkající. A další typy hlubšího vztahu, no, je potřeba počítat s tím, že se budete muset vypořádávat se vším výše zmíněným a v ještě větší míře.

Strach

Každý se něčeho bojí. Co když se ale člověk bojí věcí podle porovnávání situací? Mozek, který vyhodnocuje na základě podobnosti, aby se vyhnul stejnému scénáři, snaží se zabránit vypjaté situaci, stresu... Jenomže to přehání a tím víc žene toho člověka do jednání jako kdyby byl v ohrožení života. Říká, že je v situaci fight or flight. Pěkně je tím sabotuje a celou jejich sociální existenci taky. Ať žijí divné reakce.

Ach ta paměť

To je něco, co všichni nenávidí. Všechen ten maglajz, který si pamatují skoro doslova, dělá je tím, kým jsou, utváří jejich reakce na cokoliv. Prožít ty věci naplno a ony alespoň vyblednou? Donekonečna si je připomínat, aby pocity otupěly nebo postupně zmizely? Nahradit špatný pocit ze situace dobrým? Pokusit se tomu utéct? (Útěk fakt ne, nejhorší nápad.) Jo, až na ten útěk to jde. Nejradši mám variantu, o které jsem slyšela jednou jedinkrát a funguje. Neutíkat, ale odejít. Ten binec z té těžké krosny na zádech, co pořád taháte sebou vzít, vytřídit, odložit a odejít. I kdyby se člověk zbavil jen jedné věci z těch všech, které takhle tahá, pokaždé je to obrovský úspěch a stojí to za to, protože to není nic jednoduchého. Ten pocit, že se nemusí tou věcí dál zabývat, že je pro ně konečně po dlouhé době uzavřená, je ze začátku dost neuvěřitelný, ale osvobozující. Ale ne vždycky pro to už nastal ten pravý čas.

Proč by se s nimi vůbec kdo bavil?

Buď teď stojíte na té straně barikády, kdy si říkáte, že jenom naprostý blázen by se s tímhle bláznem, byť jen bavil. Jestli si to myslíte, asi je to pravda.

Anebo jste na druhé straně a říkáte si, že to pro ně musí být naprosto šílené, a že by se s nimi mělo bavit víc lidí. Jestli si to myslíte, asi je to pravda.

Vždycky je potřeba si uvědomit, že každý člověk je jiný. Hlavní je nejednat s lidmi jako s případy pro psychiatra. Ne vždycky víte, čím si kdo prošel, proč co dělá a nedělá, z jaké pohnutky. Nemáte na to nervy? Tak je obejděte. Uděláte tím laskavost hlavně jim.

Některé lidské příběhy jsou dost síla. Možná máte někteří pocit, že už to dlouho nezvládáte. Podle mě to ale zvládáte skvěle, jste tady. Nejspíš je občas těžké se i nadechnout a vstát z postele, ale dáváte to, ten potlesk vestoje si za to zasloužíte.

Buďte vnímaví. Nesnažte se každému naložit za každou cenu jen proto, abyste se mohli cítit pány situace, že jste je pořádně zadupali do země. Nebo spousta dalších jednání, díky kterým se cítíte jako něco víc, ale ti lidi rozhodně ne. Snažte se tu prosím pro ty lidi být. I kdybyste se s nima hádali pořád o tom samém. Nemáte tušení, jak moc to pro některé znamená, že zůstanete. Pokuste se neodsuzovat, pro část lidí nejsou sociální interakce a důvěra samozřejmost. A jestli máte pocit, že jste v tom sami, tak nejste. Já jsem tu s váma.